Jiří Karský: Smrt (minipovídka)

Klečela v poslední lavici a modlila se. Hlavu skloněnou, ruce sepjaté.

"Možná se chceš vyzpovídat, dcero?" farář ji už dlouho pozoroval, ale přistoupit k ní se odvážil teprve teď, když soumrak začal pohlcovat celý kostel.

Sklonila hlavu ještě níž. Černá kapuce ji padala na čelo. Potom náhle přikývla.

Byl to zapomenutý vesnický kostel, hned za ním jen několik polí a louka. Vesnice byla chudá a kněz skromný, smířený se vším. Právě proto si to tady Smrt oblíbila.

Kráčela za farářem a snažila se, aby kosa nenarážela do starodávných dlaždic. Nechat kosu ležet opodál jí nebylo dovoleno a držet jí nad hlavou - ne, to by se v kostele neodvážila.

Došli ke zpovědnici. Klekla si před mřížovím, za nímž se z druhé strany usadil farář.

"Neznám tě. Jaké je tvé jméno, dcero moje?"

"Smrt," skromně zašeptala.

Kněz se na chvilku odmlčel a pak se zeptal: "Čím jsi hřešila?"ˇ

"Příliš často spílám svým nejbližším, otče..."

"Co je tím důvodem? Zlost? Vztek?"

"Obojí. Tak třeba včera... Mladý kluk, svůj život si léta ničil drogami, kořalkou, tabákem. Leží v nemocničním pokoji a prosí mě, abych ho ještě neodváděla z tohoto světa. Ale co mám dělat, když si s ním moje sestra Nemoc už pořádně pohrála?"

"Nehněvej se. Ten chlapec si tuhle cestu vybral. Bůh mu zpečetil jeho osud. Tys jenom přišla vykonat, co je třeba."

"Na Boha se taky zlobím," odvětila Smrt a v jejích krásných očích lemovaných černými vlasy se zaleskly ohníčky. V kostele naráz zhasly všechny svíce a celý prostor se ponořil do tmy.

"Mé dítě! Co to říkáš? Čím tě nahněval náš Pán?" vybídl ji kněz.

"Proč bere matce sotva narozené děcko? Co mu provedlo to nemluvně?"

"To je vůle Boží, dcero. Nemáme právo posuzovat, koho si Bůh vezme k sobě."

Smrt se upřeně zadívala tam, kde tušila, že velebníček nejspíš sedí a rozhodla se pokračovat: "A co teprve můj bratr Hlad? Nemá kapku svědomí. Hraje si s lidmi a pak jen hvízdne - tady jsou, dělej, dokonči to. Nebo sestřenice Nenávist. S tou vůbec nevycházím. Poštve lidi proti sobě, souseda proti sousedovi, děti proti rodičům, chystá války, rozděluje národy. Nutí je, aby si lidé navzájem ubližovali. Tomu všemu se pak ještě směje. Je krutá. A já potom... ale - darmo mluvit."

Do jednoho z vysokých kostelních oken pronikla měsíční zář.

Tvář velebníčka byla podivně klidná. Díky Měsíci spatřil, že kapuce se svezla z dívčiny hlavy a byl ohromený krásou její tváře. Potom se zhluboka nadechl a zeptal se: "Půjdeme hned? Jsem připravený..."

Smrt vzdychla, sehnula se pro kosu, která ležela u jejích nohou a usmála se na faráře stříbřitým pohledem: "Přišla jsem si jenom postěžovat. Už se to nedalo vydržet. Mám tenhle chudý kostel moc ráda."

Zašeptala ještě "Děkuji," a odebrala se k posledním lavicím u východu z kostela.

Najednou se ale otočila ke knězi, který teď stál vedle zpovědnice a vyprovázel ji udiveným pohledem.

Vteřinu si ho prohlížela a pak se zeptala: "Můžu se zase někdy zastavit na kus řeči?"

"Ano, můžeš, nejlépe po mši."

"Tak dobře, ještě přijdu..."