Fantom vraždí za soumraku

FANTOM VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU je sborník 18 poutavých detektivních povídek, které napsal Jiří Houdek. Je to jeho druhá kniha.

Osmnáct povídek. Jedna napínavější než druhá. Příběhy plné záhad, zločinů, tajemství a nebezpečných situací.

Tyto detektivní příběhy jsou ideální na prázdninové čtení do vlaku, do autobusu, na pláž, nebo i pro chvíle, kdy si třeba o deštivém víkendu chcete jen tak odpočinout, v pohodě lenošit a - číst něco odpočinkového.

---------------------------------------------------------------------------------------------

Ukázka z povídky Vražedné proroctví, kterou najdete v knize FANTOM VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU:

(...) Za hodinku byla horská chata příjemně vytopená, velká venkovská kachlová pec sálala horkem a na plotnách se rozehřívalo jídlo, které kamarádky přivezly. Po bohaté večeři, složené z toho nejlepšího, co všechny přítelkyně uměly připravit, se Helena pátravě zadívala z okna, za nímž už vládla temnota, jejíž čerň byla rušena jen prudkým tancem velkých sněhových vloček – a řekla: „Zkusíme tu komunikaci se záhrobím, co vy na to?“

Přítelkyně si sedly za kulatý stoleček, na který Helena umístila papírky s písmeny abecedně seřazenými od A do Z. 

Po sérii rádoby vtipných poznámek, které spíše měly zbavit přítelkyně obav z podivné činnosti a trochu i strachu z nahlédnutí do budoucnosti, Helena zapálila šest svíček, doprostřed stolu umístila starodávný pohár po babičce a pak se všechny aktérky podivné seance sesedly kolem stolku, vzájemně propojily ruce – malíček k malíčku sousedky, palec ke svému druhému palci – a začalo věštění budoucnosti.

Nejprve se vyvolával duch třídní učitelky Kavanové, a to hlavně na popud Jany Armínové, která chtěla vědět, jestli se konečně rozvede její ženatý milenec David, s nímž se schází už pět let jedenkrát týdně v úterý, v pěveckém sboru při místním kostele a pak spolu obvykle jdou „na hodinku“ do její garsonky, kde… má Jana na šedesát minut dojem, že je šťastná a milovaná. A pak pro ni následuje zase čekání na další úterní podvečer ve sboru a v garsonce…

„Paní učitelko, řekněte mi prosím, rozvede se David? Budeme spolu konečně častěji? Jen já a on?“

Kvílení meluzíny za okny roubené krkonošské chalupy zesílilo, plameny všech šesti svíček se náhle zakomíhaly a starodávný, zlatem lemovaný pohár se dal do pohybu.

Přítelkyně vytřeštěně sledovaly jeho pohyby od písmene k písmeni. „D jako David,“ zašeptala Jana. Potom následovalo N. Jana se zamračila. Proč N? Další písmeno, k němuž se pohár přiblížil, bylo E…

„D-N-E-M-I-N-O-C-Í-S-A-M-A,“ přeslabikovala smutně Jana. „Tak děkuju, paní učitelko, aspoň vím, na čem jsem,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Přítelkyně seděly kolem stolu jako opařené. Zábava původně plánovaná jako zpestření každoročního dámského setkání, dostala kvůli přesné odpovědi duše před pěti lety zemřelé paní učitelky méně zábavný nádech.

„Budeme pokračovat?“ zeptala se přiškrceným hlasem Linda.

Dlouhé ticho přerušila až Tereza Krobová. Se vzdechnutím prohlásila: „Ale ano, taky bych potřebovala něco vědět…“

„Na koho se obrátíme?“ opáčila Helena.

„Na tátu. Umřel přede dvěma lety. Měl Parkinsonovu nemoc…“ řekla Tereza. „Říkávala jsem mu občas z legrace von Krob,“ dodala ještě.

Všechny ženy se zhluboka nadechly, zkontrolovaly, jestli se navzájem dotýkají malíčky a Tereza se zeptala: „Pane von Krob, jak to bude s maminkou, dostane se z té roztroušené sklerózy, kterou jí v Hradci v nemocnici diagnostikovali dva dny před Vánoci?“

Dlouho se nic nedělo. Pohár se ani nepohnul. Tereza si vzpomněla, že její otec nebyl vždy rád, když mu říkala von Krob. Zopakovala otázku a oslovila ducha „táto“. Nestačila ji ani doříct do konce a pohár už začal se zběsilou rychlostí jezdit od písmene k písmenu. Kamarádky se té náhlé akce až vylekaly.

„T-I-K-O-N-E-B-O-J-S-P-L-E-T-L-I-S-E,“ zíraly ženy na popojíždějící starodávnou sklenici.

„To se stává, že se objeví nějaká nepřesnost. Ten stolek není asi úplně rovný,“ konstatovala Helena omluvně. „Místo Terko, tam vyšlo Tiko.“

„Jedinej táta mi vždycky říkal Tiko,“ zašeptala Tereza…

V nikom by se v tu chvíli krve nedořezal.  Vítr za okny zesílil, skleněné tabulky se pod jeho náhlým poryvem zachvěly.

„Potřebuju se taky na něco zeptat,“ podotkla Helena. „Myslím, že Igor má milenku. Minimálně rok. Mám dokonce dojem, že to, jak spěchal odsud pryč, jak se pořád díval na hodinky, jak… prostě, že je teď s ní… Víte holky, našla jsem účtenku za kytky v kapse v jeho džínách a ty jeho večerní směny v poslední době… nevím, jestli je to taky jen náhoda…“

„A koho se budeš ptát?“ řekla Linda.

„Hanky Uhlířové. Umřela před rokem v nemocnici. Pamatuješ si na ní? Měla něco s játry,“ zašeptala Helena, upřeně se přitom dívala do plamene hořící svíčky a hned položila svoji otázku: „Hani, jsi tady?“ Plameny všech šesti svíček jako by kývly na znamení souhlasu. „Hanko, dej mi prosím vědět, jak to bude se mnou a s Igorem v nejbližší době?“

Pohár se dal okamžitě do pohybu: „H-O-R-K-Á-Z-T-É-R-Á-N-Y-K-R-E-V-T-E-K-L-A“.

„Panebože,“ zareagovala spontánně Helena.

Linda chtěla říct kamarádce něco chlácholivě uklidňujícího, ale měla hrdlo tak sevřené úzkostí, že se jí nepodařilo vydat ze sebe ani hlásku. Matně si vzpomněla, že před rokem zesnulá Hanka Uhlířová psala básně, že jí dokonce v malém nákladu vyšla pár týdnů před smrtí sbírka veršů a že tenhle básnicky laděný výrok je přesně v Hančině stylu.

Helena byla bledá. Po chvilce sebou ale náhle trhla a rezolutním hlasem prohlásila: „Zabýváme se tu blbostma! V jednadvacátým století. Jdu Igorovi zavolat…“ Vstala od stolku tak prudce, že ho málem převrhla a chvilku se přehrabovala ve své kabelce. Když konečně našla mobil, odešla do vedlejší místnosti, která zde sloužila jako jedna z ložnic.

„Nějak nás to duchaření zaskočilo,“ vzdychla Jana, vstala ze židle a začala – úplně zbytečně – přikládat další polena do už naplno rozehřátých venkovských kamen.

V tu chvíli se vrátila Helena: „Nebere to,“ řekla přiškrceným hlasem.

„Šel si lehnout… Nebo kouká na hokej a nevidí nic jinýho než Jágra a ty ostatní. Znáš přece chlapy, ne?“ utěšovala ji Tereza.

Helena jako by ji neslyšela. Dívala se upřeně z nevelkého okna do zasněžených hor kolem. „Vánice už polevuje,“ konstatovala spíše pro sebe, než pro ostatní a znovu vytočila Igorovo číslo. Nechala mobil na druhém konci vyzvánět dobré dvě minuty. Nezvedal to.

„Mám o něj strach. Musím Igora vidět. Musím zpátky do Vrchlabí,“ prohlásila Helena rozhodně.

„Jak se tam chceš dostat? Je to šest kilometrů. Takhle pozdě večer žádný auto už nepotkáš, aby tě někdo svezl.“

„Ne. Musím vědět, proč ten mobil nebere. Po cestě mu ještě budu volat. Když to vezme, vrátím se sem,“ Helena mluvila čím dál rozhodněji.

„Dobře, půjdeme ale s tebou,“ podotkla Linda.

„Zapomeňte na to. Znám tuhle cestu jako svý boty, chodila jsem to pěšky tisíckrát. Baterku mám, čelovku taky, vánice už ustává. Za hodinu a čtvrt, možná i dřív, budu ve Vrchlabí a Igor mě odveze zpátky. A když bude mít v sobě nějaký to pivko, přijedu sem já sama. Takže necelé dvě hodinky to tady beze mě vydržíte.“

„Heleno, tohle je šílenej nápad…“ řekla s jakousi váhavou nejistotou Tereza.

„Kazila bych vám zábavu, mlčela bych, pořád by mi v hlavě vířilo, jestli je Igor v pořádku… Koukni, teď je půl devátý, těsně po desátý hodině jsem zpátky – klidná a v pohodě. A celý týhle duchařský patálii se budeme ještě smát,“ prohlásila Helena, rychle na sebe hodila krátký kožíšek, teplé zimní boty a huňatou čepici. Sotva se ženy naděly, byla za dveřmi. Linda ještě vyběhla za ní a chtěla ji odradit od šílené cesty, nicméně už viděla jen tmavá záda kamarádky, kterak mizí v černé temnotě horské silnice.

Když se Linda vrátila zpět do chalupy, řekla jen: „Neznám nikoho, kdo by se v okolních kopcích vyznal líp.“ Hrdlo jí ale svírala úzkost.

Zábava bez Heleny vázla. Stín strašidelného proroctví ze záhrobí byl stále přítomný v každém temném rohu místnosti. „Holky, tohle nemá smysl,“ řekla v deset večer Tereza. „Oblékneme se a jdeme do Vrchlabí k Mezibranským. Támhle v rohu je velká přenosná svítilna a já mám s sebou navíc ještě příruční baterku…“

V tu chvíli zazvonil u Lindy v kabelce mobil. Volala Helena. „Lindo, Lindičko… Igor je mrtvej! Leží tady… celej v krvi. Uprostřed pokoje. Doma. Už sem jede policie…  Je to hrůza! Ta předpověď se vyplnila… proto nebral mobil…“ A pak Linda slyšela ve sluchátku jen usedavý pláč své kamarádky...

(dokončení povídky Vražedné proroctví najdete v knize Fantom vraždí za soumraku) 

Více informací o této knize a ukázku z povídky Přízrak v bílém najdete na stránkách nakladatelství IRGONA, na adrese: www.irgona.cz. 
Knihu lze v elektronické podobě zakoupit na serverech www.palmknihy.cz (k dispozici jsou všechny u nás používané formáty včetně MOBI) a na eReading.cz. V papírové podobě i v elektronické verzi je k mání na www.kosmas.cz nebo v celé řadě kamenných knihkupectví v ČR.