Detektivní povídka ------ autor: Jiří Houdek ------ LUXUSNÍ DÁMA PROSÍ O POMOC

 

 

 

Nejprve jsem ji zahlédl z okna své kanceláře, jak vystupuje z terénního porsche do ranního chladu, jak se halí do drahého kožichu a nervózně si upravuje náušnice. Měla zamyšlený výraz.

Za minutu nato stála před mými dveřmi s nápisem ESO - soukromá detektivní kancelář. Hned jak vešla, tak se jí moje sekretářka Linda s obdivným pohledem zeptala: “Co byste ráda? Čaj nebo kávu?”

“Espresso, dvojité, silné,” poručila si příchozí dáma, pověsila norkový kožich na věšák, sedla si do křesla proti mému stolu a začala vyprávět banální příběh, který jsem v různých obměnách už dobře znal. Když děláte jako já dvanáct let soukromého detektiva, tak se s historkami o nevěrných manželech seznámíte důkladně. Překvapuje vás na nich jen jediné – jak se ty story navzájem podobají…

 

Jmenovala se Irena Jánská a přišla za mnou kvůli tomu, že na počátku října uchvátila jejího muže posedlost každodenním během pro zdraví. Koupil si tenisky, sportovní bundu, baterku čelovku a začal pravidelně běhat. S náznakem úsměvu pak ještě konstatovala: “Říkala jsem si – trochu i s ironií – že s prvními mrazíky a listopadovým mrholením ho to nejspíš přejde… Nepřešlo. Chodí běhat pořád – každý večer od pěti do sedmi, někdy až do půl osmé. Máme za domem lesopark, tvrdí mi, že tam má svou trasu.”

Luxusní dáma upila kávu z šálku, co jí právě přinesla Linda, zhluboka se nadechla, podívala se smutně kamsi do dálky za mými zády a pokračovala: “Že něco není úplně v pořádku, to mi došlo nedávno. Venku zrovna mrholilo a na cestách v parku, kde je jen hlína a písek, musela být čvachtanice. Nicméně když se muž vrátil, jeho bílé adidasky byly skoro čistý, jako by jen přešel betonový chodník. Potom mi došlo, že i jeho běžecká mikina skoro není promáčená, že má na sobě jen pár kapek, které nestojí za řeč. Začalo mi to vrtat hlavou. Předevčírem jsem ho tajně sledovala. Seběhl do přízemí, vyšel z domovních dveří, nikam neběžel a vlastně ani pořádně nepřidal do kroku. Jen přešel do protějšího domu, přivolal si tam výtah a jel do sedmého patra. Alespoň podle toho displeje dole, v přízemí, nade dveřmi výtahu.”

“Slyšela jste něco z toho sedmého patra? Třeba jen krátký útržek věty, pár slov…?”

“Ne, jakmile jsem zjistila, kam chodí, šla jsem zpátky domů. Nahoru jsem nejela. Věřte mi, to špiclování mi bylo nepříjemné. Myslím si, že takovou věcí by se měl zabývat odborník. Chtěla bych mít nějaké důkazy. Za prvé, jak se jmenuje ta osoba, s níž se schází, za druhé, kde přesně jeho milenka bydlí, v každém patře onoho domu jsou totiž tři byty. A za třetí – pokud to bude možné, chci od vás jejich fotografie, jak spolu někam jdou, jak se drží za ruce, jak… třeba i jak se líbají.” Zamíchala si kávu a dodala: “Je vaše detektivní kancelář schopna obstarat mi to?”

“Ano, ale potřebuji kvalitní fotografii vašeho manžela a adresy… například, kde pracuje a kde spolu bydlíte, jaké bary a restaurace a má v oblibě...”

Irena Jánská vyndala z kabelky několik dvoutisícovek a se slovy “tohle je záloha” jich sedm odpočítala. Potom na papírek napsala pár názvů vesměs pražských barů a společně s fotografií a vizitkou svého manžela Tomáše Jánského je položila na můj stůl.

Vyprovodil jsem ji až k autu. Když usedala za volant, podívala se na mě zvláštním způsobem. Na vteřinu náhle zmizela její sebejistota a v jejím pohledu se objevila směs zoufalství, obav a taky skoro až úpěnlivá prosba o pomoc...

 

* * *

 

Hned po návratu do kanceláře jsem si začal prohlížet fotografii jejího manžela. “Tak s kýmpak to zahejbáš svý zákonný?” zeptal jsem se žertovně fotky, na které byl muž se smutným výrazem ve tváři, koutky úst antismajlíkovsky obráceny směrem dolů a v očích výraz, jako by ho tížily všechny myslitelné křivdy světa. Přitom stěžovat si opravdu neměl na co – on sám byl vědecký asistent na vysoké škole, nic jiného nedělal, proto plat asi neměl kdovíjak závratný. Rodinný rozpočet de facto táhla na svých bedrech jeho manželka Irena, která pracovala jako ředitelka české pobočky proslulé zahraniční farmaceutické firmy a její příjmy byly mnohonásobně větší než manželovy. Nemluvě o tom, že měla bohatého otce, který vlastnil prosperující firmu na satelitní vyhledávání ukradených vozidel. Trochu nesourodé manželství…

“Prostitutku dělat nebudu!” zaznělo mi těsně za uchem. Vůbec jsem nezpozoroval, že hned za mnou stojí moje sekretářka Linda s načepýřeným výrazem v obličeji.

“Proč bys měla dělat prostitutku?” nechápal jsem její rozhořčení.

“Pochopila jsem, že ho ta klientka chce za každou cenu usvědčit z nevěry. A to je přece ta nejjednodušší cesta, aby po něm vyjela falešná děvka, která ho přiláká do hotýlku před zrcadlový sklo a někdo ho vyfotí zrovna, když mu ho ta holka bude… však víš co.”

“Aha… tak tenhle postup nepoužiju,” rozesmál jsem se nad Lindinou naivitou, ale hned jsem dodal: “Jenže tvojí pomoc budu dneska večer tak jako tak potřebovat. Průhlednou blůzku, černý podvazky ani vyzývavou minisukni si ale oblékat nemusíš. Bude ti stačit úplně běžný vohoz.”

 

* * *

 

Irena a její manžel bydleli v moderní, nedávno dostavěné satelitní čtvrti na samém okraji Prahy, u Kolovrat. Tento ostrůvek luxusu obehnaný křovisky a lesoparkem tvořilo šest nových osmipatrových domů.

Odvezl jsem Lindu do tohoto areálu už ve čtyři hodiny, chvilku jsme se procházeli po cestičkách mezi stromy, opakoval jsem jí, co a jak má udělat a potom jsem odjel do Říčan. Zaparkoval jsem nedaleko náměstí, kde jsem si v restauraci objednal alžírskou kávu. Napjatě jsem čekal, až mi Linda zavolá.

Dostala totiž za úkol nenápadně počkat, až se Irenin manžílek objeví před vchodem do domu, v němž bydlí jeho milenka. Jako by spěchající Linda měla potom spolu s ním šikovně vklouznout dovnitř do baráku a vnutit se k němu (s okouzlujícím úsměvem, samozřejmě) do kabiny výtahu. Zatímco on pojede do sedmého patra, měla Linda putovat do osmého. Když ale NN (můj profesionální termín: Nadržený Nevěrník) bude v sedmém vystupovat, povinností mé sekretářky bude předstírat horečné hledání čehosi v kabelce. Současně ale musí přitom nepozorovaně přidržet dveře výtahu trochu pootevřené a po očku sledovat, u jakých že to dveří záletný Tomáš zazvoní.

Bylo 17:28, když se mi rozezněl mobil. “Šéfe, šel do bytu číslo 14,” referovala okamžitě Linda.

“Stihla ses podívat, kdo mu otevřel?”

“Jo, stihla, taková bába.”

Mladičká třiadvacetiletá Linda byla schopná za starou babiznu označit i přitažlivou čtyřicetiletou ženskou. Zavrčel jsem proto do telefonu: “Buď laskavě konkrétnější.”

“No, vlastně – byla to taková nahrbená babička z pohádek, jen ta nůše s chrastím jí scházela. Měla vrásky, šedivý vlasy, drdol. A když mu otevřela, řekla: už jsem na tebe čekala, tak pojď dál.”

Nebyl jsem schopen ze sebe vydolovat žádné jiné slovo než imbecilní: “Aha.”

Linda pokračovala: “Taky se mi zdálo divný, že by se spustil s nějakou stařenou. Vyjela jsem do osmýho, tiše a pomalu jsem pak sešla po schodech půl patra dolů a čekala jsem nějakých patnáct minut, jestli možná nešel jen vrátit něco půjčeného a potom třeba zase znovu nevyleze na chodbu a bude zvonit u jiných dveří. Ale neobjevil se. Už zůstal v té čtrnáctce. Po čtvrt hodině jsem šla.”

Linda udělala maximum, co mohla: “Děkuju. Bylas fakt dobrá. Popojdi kousek od té rezidenční čtvrti směrem k silnici na Uhříněves. Za chvíli pro tebe přijedu.”

Ach jo, začíná se nám tenhle jednoduchej případ nevěry ošklivě komplikovat,“ povzdechl jsem si o pár minut později za volantem svého renaulta.

 

* * *

 

Odvezl jsem Lindu do jejího bytu a u sebe doma jsem si pak narychlo udělal sendvič se sýrem. Zrovna jsem oknem pozoroval, jak v polotmě na ulici ostrý a studený prosincový vichr ohýbá stromky, když mi zazvonil mobil. Neznámé číslo! Kdo mi může volat v půl desátý večer?

Ze sluchátka jsem uslyšel evidentně rozrušenou Irenu Jánskou: “Promiňte, že volám tak pozdě, ale… měli jsme kocoura. Odpoledne se nám někam zaběhl. Říkali jsme mu Charlie. Chtěla jsem teď dát igelitový pytel s odpadem na domovní chodbu, za naše vchodové dveře a tam… ležel tam na chodbě talíř, porcelánovej talíř a na něm… Charlieho uříznutá, zkrvavená hlava… Bože, bylo to tak hrozný! To bude nějaké varování, či co…” Potom jsem slyšel v telefonu už jenom usedavý pláč a vzlykání.

“Kde je váš muž?” přerušil jsem Irenu.

“Je v ložnici. V patře bytu. Šel si už lehnout. Volám z kuchyně… Celá se třesu. Mám strach, že si mě někdo vytipoval a chce mě… nespíš… nejspíš vyděsit.”

“Stalo se něco podobného už dřív?”

“Ne… Ten talíř leží v předsíni… je na něm pořád… tamto… Bože!”

“Vraťte vše na chodbu, přesně na stejné místo, na kterém jste zbytek té zdechliny původně našla. Váš muž o tom ví?”

“Ne, nebudila jsem ho kvůli tomu.”

“Tak mu raději nic neříkejte.”

Ukončil jsem hovor. Tady něco nehraje! Tohle byl už útok. Na klamanou a oklamanou manželku okolí obvykle neútočí, i když leckdo kolem ví, že “ten její” má nějakou jinou. Tohle bude možná o něčem jiném. Z banálního případu, v jehož průběhu jsem měl z úkrytu vyfotit nevěrníka, se najednou stávalo něco závažnějšího. Došlo mi, že zítra musím odhodit svoje představy o “běžném průběhu” věci a začít pátrat od samého začátku a že tentokrát se budu muset svézt s NN výtahem já sám...

 

* * *

 

Následující den, přesně za dvě minuty pět, jsem stál nedaleko vchodu do domu, v němž bydlela moje klientka. Těsně po páté se na chodníku objevil očekávaný záletník a měl na tváři ještě tragičtější výraz než na fotce. A z nějakého důvodu táhnul s sebou jakýsi podlouhlý futrál. Šel běhat s futrálem? Co je to za nesmysl? To by bylo Ireně Jánské hned podezřelé. Musel ho mít schovaný třeba ve sklepě. Jinou verzi jsem si momentálně nedokázal představit. Přidal jsem do kroku a u dveří do domu jeho milenky jsme byli takřka současně. Roztržitě se na mě podíval a šel k výtahu.

“Do jakého patra jedete?” zeptal se mě skřípavým hlasem.

“Do osmičky.”

“Já do sedmýho,” skoro zašeptal a zmáčknul knoflíky.

V sedmém patře jsem si začal zavazovat botu a jako by náhodou jsem svým tělem blokoval fotobuňku, která bránila dveřím, aby se zavřely. Na patře byly tři vchodové dveře do tří bytů - 14, 16 a 18. Chlap šel nikoli k pravým, kde byla čtrnáctka, ale k prostředním, na nichž bylo číslo 16. Zazvonil, skoro okamžitě mu otevřel jakýsi stařec a bodře pronesl: “Konečně jsi tu, tak pojď dál…”

Takže už ne čtrnáctka se stařenkou, ale číslo 16! Úplně tumpachový jsem sjel výtahem zase dolů, doklusal jsem ke svému renaultu a z aktovky jsem vylovil vytištěný výpis z katastrální mapy. Právě na něm jsou totiž evidováni všichni majitelé bytů, včetně těch nových v Kolovratech. O příslušném čísle domu, v příslušném patře pak stálo černé na bílém: “byt číslo 14 - Lívie Najmanová, podle rodného čísla jí má být 83 let. Byt číslo 16 - Ladislav Šenkýř, 68 let. Byt číslo 18 - Jana Vikářová, 32 let.”

Ten chlap měl přece chodit do osmnáctky! Za Janou Vikářovou, která se k němu věkově hodí! Co se to tady vlastně děje? Koho to sleduju? Je to drogový dealer? Blbost. Nebo snad šéf nějaké sekty? Fantasmagorie.

“Jsem to ale naivní hlupák!” plísnil jsem tiše sám sebe. Myslel jsem si, že tohle bude lehká prácička. Rutina. Povídali, že mu hráli! Vždyť jsem se klientky ani pořádně nepřeptal na úplně všechny podrobnosti. Kde že to ta Irena Jánská přesně bydlí? V domě hned naproti. Hm. Prý v pátém patře? Kam vedou její okna? Ano, to bude nejspíš támhle tím směrem… Domy nejsou od sebe moc daleko a okna směřují skoro přímo proti sobě, takže si Irena s tou, nejspíš jen domnělou milenkou Vikářovou mohou koukat vzájemně do bytů. Samozřejmě, že určitou výhodu má v takovém pozorování vždycky ten, kdo bydlí o něco výš. A s bábou ze čtrnáctky si do oken vzájemně koukají vlastně taky… a se Šenkýřem jakbysmet. V tu chvíli se mi v hlavě náhle zrodila myšlenka, která konečně mohla mít hlavu a patu…

 

 * * *

 

Druhý den dopoledne jsem zvonil u Šenkýřových dveří. Stařík otevřel hned. Bleskurychle jsem zamával před tváří překvapeného penzisty falešným policejním průkazem a rezolutním pohybem jsem ho skoro až odstrčil z cesty. Byl jsem už uvnitř, když jsem se ho zeptal: “Jste pan Šenkýř, že ano? Kriminální policie! Poručík Daniel. Mohu dál?“

Děda se vyděsil, sám mi uskočil z cesty a zablekotal něco jako “ano, rozumí se“. Sebejistě jsem kráčel rovnou do obýváku. Stařík něco mlel, abychom šli radši do kuchyně, že mi uvaří čaj, že je to tam pohodlnější, ale dělal jsem, že to neslyším. V pokoji jsem viděl přesně to, co jsem očekával. Metr a půl vysoký stativ a na něm dalekohled. Japonský. Jedna z nejkvalitnějších značek. Namířený přímo do Ireniných oken.

“Heleďte se, víte, že tohle je porušení paragrafu o ochraně soukromí, včetně zákonného nařízení GDPR, které přijala Evropská unie a za zvlášť těžké porušení může být pokuta až dvacet milionů eur? Z toho můžete mít nepříjemnosti, může vám dokonce…”

“Ne, já jsem amatérský astronom!” vyjekl děda.

“Jasně, ale kromě Saturnu a Marsu tu máte jak na dlani i ložnici Ireny Jánské! Přestaňte mě balamutit! Uvědomujete si, že jde o vážný přestupek?”

A stařík začal vyprávět… Povídal složitě a dlouze. O tom, jak se seznámil s mužem Ireny Jánské, jaký je to vzdělaný společník, jak ho Tomáš Jánský postupem času začal navštěvovat, jak ho tenhle asistent na medicínské fakultě jednou požádal, jestli by si k němu nemohl přinést dalekohled na stativu, jak si mu stěžoval, že ho jeho žena nechápe, že ho nechce nechat dívat se na hvězdy a jak mu ještě ke všemu zahýbá, že si prý vodí milence někdy i domů, jak Jánský žárlí na tu mrchu…

“A ona si ho vůbec neváží,” pokračoval stařík nezastavitelně dál, “směje se mu prý do očí, že bere daleko víc peněz, než on… no a tak jsme… teda, spíš on vymyslel… jako že zvyk chodit po večerech jako by běhat, a místo běhání pak odsud pozoroval, co jeho manželka dělá, když on není dvě hodiny doma.”

“OK,” povídám. “Tak se tedy podíváme, jak ta věcička funguje.”

Přistoupil jsem k dalekohledu a musím říct, že v ložnici Ireny Jánské bylo vidět doslova každé smítko prachu na podlaze. Potom jsem se pomalu otočil k pořád ještě zděšenému majiteli bytu a s ledovou tvrdostí jsem se ho zeptal: “Nechcete se taky podívat?”

Děda přistoupil k dalekohledu a zaskučel: “Ježíšmarjá! To je ona! Ona!!”

I já jsem poznal svou klientku. Ležela na podlaze ložnice a pod její hlavou se zřetelně rýsovala krvavá louže… Irena Jánská byla mrtvá.

 

 

* * *

 

“Znova ses k něčemu nachomejt! Švec se nedržel svýho kopyta,” nadával mi kapitán David Weber z kriminálky.

“Hele, díky mýmu svědectví nemusíš teď hnout ani prstem,” odpálil jsem jeho nevrlé výtky. Narážel jsem na všechno, co jsem mu odvyprávěl i s odkazem na to, že Šenkýř si uvědomil, že právě včera večer přišel Jánský k němu nějak podivně rozrušený, že brzy odešel pryč, že pak ale nebylo vůbec slyšet cvaknout dveře od výtahu, takže si stařík myslel, že šel dolů asi pěšky po schodech. Jenže povedený manžílek nejspíš vyběhl do osmého, tam použil průlez na střechu, u kterého byl už hezkých pár týdnů poškozený zámek a odtud… pravděpodobně zastřelil svou ženu. Nejspíš už několik dnů předem tam měl uschovanou a připravenou pušku, stačilo jen vystihnout příhodný moment dole u Šenkýře a pak jít na střechu, nebát se temnoty a výšek a být tam jako na střelnici. Nebo že by skrýval zbraň v tom futrálu, co posledně táhnul s sebou? Policistům se dokonce podařilo objasnit i to, proč Linda viděla Jánského vstupovat do bytu staré dámy. Šenkýřova sousedka ho totiž před pár dny poprosila, aby jí zašel opravit nefunkční vypínač v koupelně. Chodíval sem často, lidé v domě ho už znali. Byl tu prostě “svůj”. Vrah, který vzbuzuje důvěru. Brrr…

 

* * *

 

Podezřelého chytli snadno, dojeli si pro něj do jeho kabinetu na vysoké škole. Nepřiznal se, ale Weber mi tvrdil, že je to možná jen otázka času, že snad najdou ještě někde tu pušku, ze které se na Irenu střílelo, že třeba na střeše objeví nějaké otisky prstů, nebo jinou stopu, kterou prostě přehlídli, nebo že se snad objeví i další svědek a že určitě brzy bude vymalováno.

 

***

  

Následující den jsem musel zařídit pár věcí na úřadech. Když jsem se k večeru potom vracel zpátky do kanceláře, zazvonil mi mobil a David Weber do něj jen rezolutně houknul: “Za dvacet minut jsem u tebe, počkej na mě v tom svým kanclu. Prosím…”

Když kolem šestý přišel, rozplácnul se v křesle, minutu unaveně zíral do prázdna a pak povídá: “Ten tvůj vrahoun se ne a ne přiznat. Jen furt opakuje, že jí miloval, že je z její smrti zdrcenej, že si sáhne na život… Starej Šenkýř taky nic… Prej jenom koukali do jejich bytu, nic jinýho a furt opakuje, jak Jánský sice žárlil, ale svou ženu údajně bezmezně miloval, nedokáže si prej vůbec představit, že by jí tenhle slušný a milující manžel…” a David si přejel hranou ruky kolem krku. Hele… a k tomu ještě ta baba odnaproti si vzpomněla, že viděla jakéhosi cizího chlapa toulat se domem. Musel jsem se smát. Popis sedí na tebe. Na policii s ní pak vytvořili identikit. No – byl jsi to ty, co mám říkat… Je to prostě všechno najednou nějaký divný a složitý, vražednou zbraň pořád nemáme,” zavrčel Weber a unaveně dodal: “Vyslýchat tě nebudu, ale… jako by se stalo.”

 

* * *

 

David Weber musel Jánského pustit, a to i přesto, že v závěti Irena Jánská všechno, co měla, odkazovala jen svému manželovi, tudíž měl k vraždě i motiv. Jenže – nebyly proti němu žádné důkazy. David raději začal zjišťovat, komu mohla ředitelka významné farmaceutické firmy osudově šlápnout na kuří oko. Kupodivu se pár takových osob opravdu vynořilo, vyšetřování se začalo pomalu ubírat naprosto jinou cestou a s Jánským na policii pozvolna přestali jako s možným pachatelem počítat. Soustředili se místo toho na pár nevraživých konkurentů v jejím byznysu.

Potom jsem se od Webera dozvěděl, že nedaleko Louňovic, našli v lese pod nánosem spadaného mokrého listí nějací pubertální kluci zahrabanou kulovnici. Byla ve futrálu. Na kriminálce ji pořádně prohlédli, ale otisky prstů vůbec žádné nenašli. 

*** 

 

Asi za tři dny nato stál najednou Jánský ve dveřích mé kanceláře. Byl jsem tam úplně sám, Linda zrovna někde něco zařizovala.

Díval se na mě pohledem uraženého foxteriéra. Nesměle usedl na úplný kraj křesla pro hosty a zeptal se nejistě, jako by mi nevěřil, jestli je to fakt pravda, že Irena na něj žárlila. Že se dozvěděl, že mě kontaktovala. Současně jedním dechem dodal, jak ji miloval, jak se bál ji ztratit, vždyť on je přece nula, zatímco ona byla významná ředitelka, udělala velkou kariéru, měla spoustu obchodních kontaktů a bylo kolem ní pořád tolik mužů, bohatých, rozhodných, sebejistých…

Nevěřícně jsem zíral na Jánského. Snažil jsem se ho naoko utěšit slovy: “Žárlila na vás, takže vás určitě měla ráda.” Ale nespouštěl jsem z něj oči.

To jsem neměl dělat. Chlápek začal plačtivě vzpomínat na mrtvou, na to, jak spolu jezdili na dovolené do ciziny, jak trávili víkendy… Svěřoval se mně! Mně!

Nakonec se vypovídal a pomalu se začal chystat k odchodu. Vedle vchodových dveří mi v kanceláři visí zrcadlo. Chlap se na okamžik do něj zahleděl a já jsem zachytil jeho pohled! Ten přehnaný, viditelně hraný smutek z jeho očí na vteřinu zmizel. V zorničkách měl nečekaně veselé, vítězné jiskry a tvář na sekundu ovládl spokojený úsměšek šampiona. Jeho obličej vyjadřoval jediné: “Zbavil jsem se jí! Jsem teď bohatý! Vyhrál jsem!”

Potom se otočil od zrcadla zpátky ke mně a s obvyklým tragickým výrazem v očích, lehce nahrbený, smutečně prohlásil: “Doufám, že policie toho vraha najde. Kdybych jen k tomu mohl nějak přispět.”

Když za sebou zavřel dveře, měl jsem pocit bezmoci. A pak mě to napadlo: hned jsem sáhnul pro mobil a volal Webera: “Davide, na té pušce, vím dobře, nic nebylo, žádné otisky nic. A co na tom plátěném futrálu? Tam taky nic?”

“Taky nic, zkoumali jsme to pečlivě, navíc ještě… víš, pár dní to leželo pod vrstvou mokrého listí…Ta puška Jánskému nejspíš nepatřila, i když střílelo se z ní, to víme bezpečně. Na tom plátěném futrálu byla jen kapka krve, ale nešlo o krev lidskou, nýbrž asi od kočky, nebo snad od zajíce. Takže jí tam měl uschovanou možná nějaký myslivec, co nechtěl, aby pušku našly doma třeba děti…”

“Od kočky? Opravdu?! Možná od kočky?” A vylíčil jsem svému známému z policie historku s uříznutou kocouří hlavou. 

***  

 

Následující den se Jánský na policii přiznal k vraždě své ženy Ireny. Řekli mu totiž, že je kvůli kočičí smrti jeho žena kontaktovala, a že se na futrálu našla kapka Charlieho krve.

Jánský tehdy šel zrovna do sklepa, kde měl uschovanou kulovnici s optickým zaměřovačem, ale kocour Charlie ho následoval. Překážel mu v přípravách na ten jeho zločin. Zvíře se chtělo mazlit a Jánský spěchal, aby ho ve sklepě s puškou náhodou někdo neviděl.

Jánský to v jeden moment nevydržel a ve vzteku nožem kocourka zabil. A protože měl v sobě tolik profesní žárlivosti i nenávisti vůči své ženě, rozhodl se, že ji alespoň vyděsí talířem s uříznutou kocouří hlavou položeným u dveří jejich bytu…