Vítězná povídka ZÁVAN SMRTI, která právě dostala Cenu Agathy Christie
Jiří Houdek:
ZÁVAN SMRTI
Mrzlo a sněžilo už
tři dny za sebou. Předvánoční Praha se každý večer podobala pocukrovanému vánočnímu
stromku. Všude zněly koledy, v chladném vzduchu voněly sladkosti a výlohy
obchodů překypovaly barvami a jehličím.
Stranou všeho
slavnostního reje, ve spleti křivolakých uliček Starého Města, uprostřed
jednoho ze dvorů, se stará babizna přehrabovala v obrovské, sněhem trochu poprášené
hromadě mouru, špíny a stavebního odpadu.
Z domu, který zde stál od roku 1836, nyní zbyla jen pouhá čelní fasáda.
Veškeré vnitřní pokoje a stěny byly zbořené bagrem a místo nich tu dnes trčela hromada
polámaných trámů a rozbitých cihel.
Ze tmy průchodu se
náhle vynořily dva stíny černě odětých mužů.
"Vypadni vodsud!
A rychle!" zařval větší z nich na babu lezoucí po rumišti.
Bezdomovkyně sebou
trhla. Upřela vyděšený pohled na kvapem se blížící chlapy a honem chytila do
ruky svůj dnešní "úlovek" - nevelkou plechovou krabici - a pokusila
se rychle jako zbitý pes zmizet kamsi do temných koutů dvora. Jenže ve spěchu uklouzla
na jedné ze zasněžených cihel a bezmocně upadla na zmrzlou kamennou dlažbu.
Zaskučela bolestí. Železná krabice jí vypadla z ruky.
"Už ať jsi
pryč! Na stavbě nemáš co dělat!" zařval na ni chlap znovu.
Baba naštvaně
zavrčela cosi jako "jóó". Jedním okem ale pozorovala chlapa, pomalu
se zvedala a současně natahovala ruku po krabičce ležící opodál.
"Řek' jsem
ti, abys vypadla!" zařval černě oděný muž. Babizna se spěšně odbelhala.
Ještě na konci dvora, než definitivně zmizela na ulici, se uraženě ohlédla. To
ale už její krabici držel v ruce jeden z mužů.
"Podívejme,"
řekl spokojeně, když si věc zálibně prohlížel.
"Máš to
zapotřebí? Hádat se s nějakou babou, co sbírá odpadky?" zeptal se ho
druhý, který ho sem se zjevnou nechutí doprovázel.
"Koukej – bourali
to dneska dopoledne. Viděl jsem to, když jsem šel do kanceláře. Čerstvá
demolice… v té krabici něco cinká," dodal ještě se zájmem a usilovně se
pokoušel zrezivělý plech otevřít. Nešlo to. "Musíme probrat celou tu
hromadu. Snad toho ta ženská moc neodnesla. Tady máš baterku…"
"Jsi pako!"
rozhodil rukama rozumnější muž. Baterku si ale přesto vzal. Potom škodolibě
dodal: "Jsem rád, že se ti minulý týden pokazil detektor kovů. To
bych..." konec věty ale už nedořekl. Z nejtemnější části dvora se ozval
rachot a odkudsi shora se hned vedle obou mužů zřítil mohutný sněhový polštář. Hned
nato se zvedl vítr, který ze sousední střechy zvedl oblak sněhového poprašku. Divoký
rej vloček se vznesl přímo nad starodávný dvůr a oběma mužům se na okamžik
zazdálo, že zvířený sníh utvořil v černém nebi podobu zamračené stařeny,
zahalené do bílého rubáše.
Najednou bylo
všude ticho. Jen odkudsi ze vzdáleného rohu dvora, z černočerné temnoty,
se najednou začal ozývat zvuk pomalých kroků. Ani jeden z mužů ale nikoho
neviděl. Oba nehybně poslouchali, jak komusi neviditelnému, kdo byl stále
blíž, křupe pod botami čerstvě napadaný
sníh...
*** *** ***
Aneta se rozhodla, že letos bude slavit Vánoce
na své chalupě nedaleko Zruče nad Sázavou a úplně sama. Už totiž měla dost toho
nepřetržitého vyřizování tisíce a jedné věci, neustálých telefonátů a
dohadování se s kolegyněmi. Rozhodla se, že alespoň o svátcích si užije klidu, ticha
a samoty. Pracovala totiž v centrále jedné velké realitní firmy jako sekretářka
ředitele a na nedostatek mezilidské komunikace si stěžovat nemohla. Spíš na
nedostatek ticha a odpočinku.
Těsně před svátky
si vzala dovolenou a naplánovala si, že na chalupu přijede už dva dny před Štědrým
večerem. V klidu si tam připraví smaženého kapra s bramborovým salátem,
naplno rozehřeje velký krb, ustrojí stromeček a na Štědrý den potom půjde
nakrmit kachny na Sázavu. Po návratu se bude dívat na pohádky v televizi a
večer si rozbalí pár dárků, které sama sobě koupila už na konci listopadu.
Aneta měla jen málo
kamarádů. Celá řada známých se jí dokonce trochu bála. Jednak kvůli jejímu
uhrančivému pohledu temně hnědých očí, jednak kvůli tomu, že mnoho kolegů vědělo,
že se tato dívka zajímá o magii.
Věděli i to, že v realitce
jedna ambiciózní vedoucí oddělení svedla na poradě s ředitelem na bezbrannou
sekretářku několik vlastních neúspěchů. Rozezlený šéf se po pravdě nepídil a
hned Anetě na půl roku odebral prémie.
Jenže s Tamarou –
tak se jmenovala ona proradná Anetina kolegyně – se od té chvíle začaly dít
podivné věci. Po necelých dvou týdnech od téhle zrady Tamaru opustil manžel.
Zlá kolegyně byla pěknou řádku dní v alkoholovém opojení a depresi. Za
necelý měsíc nato si Tamara při prohlídce nějakého velkoskladu, který měla
nabídnout k prodeji, zlomila na rovné betonové podlaze kotník a musela být osm
týdnů doma v neschopnosti.
Hned jak Tamara
začala po této nehodě zase kulhavě chodit do práce, skočil na ni při obhlídce
jedné vily vlčák ze sousedství a ošklivě ji pokousal na ruce... A v tuhle
chvíli si už celá firma povídala o tom, že všechny tyto nehody nemohou být nic
jiného, než Anetina pomsta. A když u toho
sekretářka nebyla, začali o ní stále častěji mluvit jako o čarodějce…
„Ale co – ať
si o mně říkají, co chtějí,“ vyřešila si pro sebe problém Aneta. „Některé věci
člověk prostě musí hodit za hlavu,“ usmála se dívka svým vzpomínkám na práci,
když krájela uvařené brambory do štědrovečerního salátu uprostřed kuchyně u ní
na chalupě. Z vedlejší obývací místnosti slyšela, jak v krbu praskají
polena. Za oknem začínalo zase hustě sněžit.
V tu
chvíli měla varovný pocit, že její plánovaná vánoční samota se neuskuteční.
„Nesmysl,
kdo by se sem vláčel zavátou a neprohrnutou polní cestou?! To odporuje zdravému
rozumu,“ pomyslela si a očima zabloudila k oknu, skrze které bylo vidět na
cestu vedoucí přímo od zastávky autobusu. V nastupujícím soumraku se tam
rýsovala mužská postava v dlouhém černém plášti…
*** *** ***
„Ty ses
zbláznil! Kde máš auto?“ Aneta otevřela vchodové dveře do chalupy a nestačila
se divit. Na prahu stál její zubař Petr Karban. Chodili spolu kdysi do stejné
třídy na základní škole, jeden čas Petr dokonce projevoval o Anetu i milostný
zájem, ten ale posléze ochladl, když se mu svěřila se svým hobby – magie,
kouzla, čarování…
Nicméně
plomby Petr Anetě spravoval už dobrých šest let, a to od první chvíle, co si
zařídil soukromou ordinaci ve Vysočanech.
„Dej mi
horkej čaj, jsem promrzlej na kost…“ zamrmlal zubař skrze ztuhlé rty a ještě
dodal: „Auto jsem nechal v Praze. Bylo mi jasný, že bych se sem s ním
kvůli sněhu vůbec nedostal… a do čaje prosím citrón!“
Aneta měla
co dělat, aby se nezačala smát. Petr, kterého už od dětství všichni spolužáci
považovali za hypochondra, se těsně před svátky žene skrze sílící chumelenici a
mráz až do Posázaví! Buď ji neskonale miluje (což k pragmatickému Petrovi jaksi
nesedí), nebo chlapec něco potřebuje. „Teď budu jen čekat, kdy to z něj
vypadne,“ řekla si pro sebe sekretářka a pozorovala promrzlého kamaráda, jak
schoulený v hlubokém křesle u krbu usrkává horký čaj a přes nohy má
přehozenou deku.
Po několika Petrových
obligátních otázkách typu: „co rodiče?“ nebo „kdy ke mně zase přijdeš na
kontrolu?“ se bývalý spolužák na Anetu dlouze podíval, nadechl se a… mlčel.
„Přece jsi
za mnou nepřijel v tomhle počasí jen proto, aby ses zeptal, kdy půjdu na
kontrolu,“ řekla tiše Aneta a hned dodala: „Petře, máš něco na srdci… Něco, co
ses mi bál i zatelefonovat. Povídej.“
„Prostě… chtěl
bych se s tebou poradit. Teda – ne já, ale jeden můj známý…“
„Nelži.“
„Vlastně máš
pravdu. Týká se to i mě. Mám kamaráda, jmenuje se Ctirad. Ctirad Kovář. Je úplně
normální až na jednu věc – neustále touží najít nějaký poklad.
S detektorem kovů už projezdil půlku republiky, neunikne mu žádná demolice
starého domu. Vůbec nechápu, že se mu chce prolézat ty rozbořené haldy cihel,
trámů a svinstva... Před několika dny jsme si zašli na pivo k Tygrovi. A když
dopil druhý půllitr, tak mě začal přemlouvat, abych s ním šel o pár ulic
dál, že prý tam dopoledne byla demolice baráku, že tam určitě najdeme poklad,
že mě k tomu potřebuje, protože moji rodiče jsou oba šperkaři a já jako
jediný z jeho okolí poznám hodnotnou věc od cetky… Nemít v sobě ta
dvě piva, tak jsem ho poslal někam. Ale v tu chvíli mi ho začalo bejt nějak
líto. Nedávno se totiž rozvedl a hledání pokladů mu evidentně pomáhalo
zapomenout na soukromý problémy. Proto jsem nakonec kývl, že s ním půjdu. Bral
jsem to jako předvánoční dobrý skutek pro kamaráda. A v tom dvoře, kde
byly zbytky zbořenýho domu, Ctirad našel starou, železnou, zrezivělou krabici.
Teda – našel... Našla ji původně nějaká bezdomovkyně. Ctirad jí to sebral a
zahnal ji. Když si potom ukořistěnou krabici prohlížel, zafoukal náhle prudký vítr.
Zvedl na střechách okolních domů sněhový poprašek a najednou celé to bílé oblako
vířilo kolem nás a – mělo podobu stařeny zahalené do rubáše! Bílá figura
s propadlými tvářemi nám pohrozila prstem a zase zmizela… Oba jsme to
viděli!“
Petr Karban
se vnímavě podíval na Anetu. Ne, nesměje se. Naopak – sleduje jeho vyprávění hodně
pozorně.
„Potom jsme
slyšeli odkudsi z temných částí dvora pomalé kroky blížící se přímo
k nám,“ pokračoval zubař. „Ale nikoho jsme tam nezahlédli, i když ten zvuk
byl zřetelný. A slyšeli jsme ho také oba současně. Mám medicínskou fakultu,
takže vím, že úplně stejnou halucinaci nemohou mít dva lidi souběžně. Najednou
nás oba přepadla taková panika, že jsme rychle ze dvora utekli. Jako kluci.
Krabici jsme ale vzali s sebou. U Ctirada doma jsme ji s pomocí
šroubováku otevřeli. Byl v ní kovový dámský náhrdelník, do kterého bylo vsazeno
osm zelených sklíček. Pokud vím, takovéhle cetky nosily na konci devatenáctého
století prostitutky v Praze. Ctirad byl hrozně zklamaný… no, ani se mu nedivím.“
„Měla ta
příhoda ještě nějakou dohru?“ zeptala se s vážným výrazem Aneta.
„Proto jsem za
tebou přijel. Od té doby se jak Ctiradovi, tak mně zdají divný sny. Oběma se
nám ve spaní zjevuje stařena v rubáši, má strašlivě bledé, propadlé tváře a
varovně hrozí prstem. Ctirad se mi dokonce svěřil, že mu říkala: Vzal jsi něco,
co ti nepatří. Vrať to zpět, nebo zemřeš. Já ji zase viděl na jakési dlouhé
louce, všude byla mlha, do tváře jsem neviděl, tušil jsem jen její matné obrysy,
ale naprosto zřetelně jsem viděl její varovně zdvižený ukazovák...“
„Tobě ten
přízrak taky ve snu něco vzkázal?“ zeptala se Aneta.
„Ano… Říkala
mi – vrať, co ti nepatří… Jenže krabici s cetkami má u sebe pořád Ctirad. Radil
jsem mu, aby oba ty krámy vyhodil. Neposlechl mě,“ postěžoval si Petr.
„Jenom
vyhodit do popelnice – to už by asi nepomohlo,“ řekla po chvilce mlčení zadumaná
Aneta.
Petr se na
Anetu prosebně zadíval: „A tušíš co dělat? Víš dobře, že na kletby nevěřím. Teď
jsem se ale začal bát. Ne o Ctirada – o sebe...“
*** *** ***
Aneta
nechala Petra, aby se hřál u krbu a sama šla připravit večeři. Když na pánvi
smažila maso, najednou viděla před sebou strašlivý výjev – mrtvé tělo neznámého
muže ležící ve sněhu. Kolem plno krve a hned vedle nekonečné, do dáli směřující
železniční koleje. Až ji zamrazilo.
Položila
maso na talíře a šla do obýváku. Petr v křesle zatím usnul. Dotkla se jeho
ramene: „Haló, pane doktore, je prostřeno.“
Petr sebou trhnul:
„Jé, promiň, jsem hroznej. Úplně jsem ti zapomněl dát dárky.“ Petr spěchal do
předsíně, kde z tašky vytáhl dámský parfém od Calvina Kleina, velkou
bonboniéru a lahev čokoládového likéru.
V průběhu
společné večeře se Aneta zeptala: „Máš tušení, kde je teď tvůj kamarád? Ten Ctirad?“
„No –
rozvedl se, takže jel slavit svátky ke své matce…“
„Kde bydlí
jeho matka?“
„V Třebyšicích.
Je to severozápadně od Prahy. Proč?“
Anetu
zamrazilo. Pro jistotu se ale zeptala: „Jel autem?“
„Ne,
vlakem,“ odpověděl Petr a s údivem se díval na Anetu, proč takhle vyzvídá.
„Musíš mu
hned zavolat,“ rozhodla Aneta.
„Koukej – ty
se zajímáš o chlapa, kterýho jsi v životě neviděla, zatímco já tady…“
„Zavolej
mu!“ přerušila Aneta Petrovy kňouravé protesty.
Zubař
obrátil oči v sloup, vzdychl a šel do předsíně, aby z kapsy svého
kabátu vylovil mobil.
Když se
vrátil zpět k prostřenému stolu, zachmuřeně se podíval na Anetu a naštvaně
se přeptal: „Proč mu mám volat? Co se děje?!“
„Petře, měli
bychom se jen přesvědčit, jestli je Ctirad v pořádku, nic jiného,“ pronesla
Aneta jemně s nevinným výrazem ve tváři.
„Tak dobře,“
zareagoval odevzdaně zubař a vytočil číslo. Po třetím zazvonění kdosi přijal
hovor, ale nic neřekl. V telefonu bylo ticho.
„Ctirade,
jsi tam?“ zeptal se Petr mlčícího mobilu.
„Tady
policie České republiky, oddělení násilných trestných činů, kapitán Weber,“
ozvalo se ve sluchátku.
„Promiňte… hledám…
chci mluvit… se Ctiradem Kovářem…“ pronesl sevřeným hrdlem Petr.
„Je mrtvý,“ zněla
odpověď. „Jeho tělo našli železniční dělníci u tratě dnes odpoledne na náspu…“
*** *** ***
Události
dostaly rychlý spád. Kapitán Weber požádal Petra, aby zajel do Prahy a identifikoval
tělo mrtvého přítele. Aneta trvala na tom, že pojede s ním. Oba se proto
hned následujícího rána, den před Štědrým dnem, vypravili do stověžaté, kde
Petr v policejní márnici potvrdil, že se opravdu jedná o třicetiletého
Ctirada Kováře, trvalým pobytem Praha – Karlín. Mrtvý měl na hlavě obrovskou
ránu. Příčina smrti – krvácení do mozku…
Petra si policisté potom pozvali do kanceláře. Vyptávali se ho, jestli Ctirad neměl nějaké nepřátele. Kapitán Weber měl totiž podezření, že Ctirada Kováře mohl někdo udeřit do hlavy v poloprázdném rychlíku a mrtvolu potom vyhodit z vlaku. „O žádných lidech, co ho nesnášeli, nevím. Hádal se jen se svou ženou, s níž se nedávno rozvedl.“
Petra si policisté potom pozvali do kanceláře. Vyptávali se ho, jestli Ctirad neměl nějaké nepřátele. Kapitán Weber měl totiž podezření, že Ctirada Kováře mohl někdo udeřit do hlavy v poloprázdném rychlíku a mrtvolu potom vyhodit z vlaku. „O žádných lidech, co ho nesnášeli, nevím. Hádal se jen se svou ženou, s níž se nedávno rozvedl.“
„Ta má
alibi,“ odpověděl Weber. „Byla teď tři dny na návštěvě u příbuzných,
v Německu.“
*** *** ***
Při cestě od
policistů zatáhla Aneta svého kamaráda do obchůdku s esoterickými amulety a
talismany. Dlouho cosi hledala mezi regály v části, která byla vyhrazená figurkám
exotických bůžků. Po prozkoumání všech koutů obchodu konečně
s vítězoslavným výrazem a rozzářenýma očima objevila na konci jedné
zaprášené poličky měděnou figurku se psí tváří, šupinatým lidským tělem, ptačími
drápy na nohách a dvěma obrovskými orlími křídly na zádech.
Aneta se
otočila k Petrovi a radostně pronesla: „Pazúzu!“
„Co to
meleš?“ opáčil Petr.
„Pazúzu, to je
legendární bůh z Mezopotámie,“ vysvětlila Aneta trpělivě a dodala: „Chrání před
zlými silami. Když ho máš u sebe, nikdo se k tvému domu se zlou myšlenkou
ani nepřiblíží. Jediný dokáže zahnat jakéhokoli démona, protože je jejich
králem. Žehná domu hostitele a předem zničí cokoli, co by ti chtělo ublížit,“
dodala ještě Aneta a už u pokladny platila za tuto zvláštní měděnou figurku.
Potom ji
slavnostně předala Petrovi se slovy: „Je tvůj. Teď už se nemáš čeho bát.“
Petr
s udiveným výrazem ve tváři převzal zabalenou figurku a potom jen hlesl:
„Ty jsi vážně cvok.“
*** *** ***
Přestalo
sněžit a vysvitlo jasné zimní slunce. Petr nabídl Anetě, že ji autem odveze
zpět na chalupu. Žena ráda souhlasila. Čekat dvě hodiny na autobusovém nádraží
se jí nechtělo.
Na chalupě
vypadalo vše jako dříve. Nicméně už když po příjezdu přicházeli ke dveřím, měla
Aneta prapodivně varovný pocit. Vůbec netušila, odkud se vzal. Proč je tu
najednou neznámá negativní energie? Varovný neklid?
Petr se
ještě v autě nabídl, že Anetě spraví nefunkční elektrické svíčky na
vánočním stromku, po cestě už dokonce koupil tři náhradní barevné žárovky.
Dodal, že když Aneta bude chtít, že jí stromek i ozdobí.
Aneta byla
ráda, protože krabice s vánočními ozdobami se nacházela hluboko ve sklepě,
až v nejzazším koutě, kam nerada chodila.
*** *** ***
Když byl
stromeček hotový a Petr ho na zkoušku rozsvítil, přinesla Aneta z kuchyně
hotovou večeři. Při jídle se jako by mimochodem zeptala: „A proč se vlastně
nechtěl tvůj přítel vzdát té nalezené cetky?“
Petr se
zamyslel: „Někde se dočetl, že v onom starém domě, kterého se demolice
týkala, prý na konci 19. století žila služka pracující u bohaté rodiny
továrníka Ringhofera… Jednoho dne se fabrikantově ženě ztratily tři smaragdy dovezené
z Kolumbie. Smaragdy chtěla dát paní Ringhoferová klenotníkovi
k úpravám a plánovala, že je nechá zasadit do náramku nebo náhrdelníku.
Jenže vzácné kameny se jedné noci ztratily. Vyšetřovala to dokonce i tehdejší
policie. Všechny nitky vedly ke zmíněné služce. Ta však neustále tvrdila, že
nic neukradla a smaragdy se ani po dlouhém a usilovném pátrání nikde nikomu
nepodařilo objevit. Jenže chudák služka měla v té bohaté rodině najednou cejch
zlodějky. U Ringhoferů se k ní začali chovat hnusně. Řečeno dnešním
jazykem, šikanovali jí. Tohle peklo vydržela jen krátce. Po pár měsících od ztráty
smaragdů dala výpověď, ale vůbec nemohla sehnat jinou práci. Nakonec zemřela
v naprosté bídě, snad někdy ve 20. letech minulého století právě
v tom domě, který nyní rozboural bagr. Sousedé si údajně špitali, že
prý smaragdy služka opravdu ukradla a že
jsou ukryty v nějaké důmyslné skrýši v tom domě. A protože Ctirad
historku znal, byl posedlý myšlenkou, že právě tady konečně najde svůj
vytoužený poklad. A našel cetky od nějaké prostitutky… a taky smrt,“ dodal
smutně Petr, vzdychl, poděkoval za večeři, rozloučil se s Anetou, nasedl
do auta a odjel slavit Vánoce k jakýmsi příbuzným.
Aneta dlouho
pozorovala jeho auto pomalu mizející v dálce na napůl zaváté polní cestě.
Když se vrátila zpět dovnitř k rozehřátému krbu a natahovala se pro
dálkové ovládání k televizoru, její pohled náhodou zabloudil na poličku
nad krbem. V polotmě uviděla rýsující se obrysy bůžka Pazúzu. Bezmocně
vzdychla: „Ten Petr je ale truhlík! Zapomněl na můj dárek!“
*** *** ***
Aneta
prožila nejklidnější Vánoce svého života. Když těsně po svátcích zapínala
monitor svého počítače u sebe v kanceláři a probírala se množstvím
e-mailů, najednou narazila na zprávu z adresy MUDr.Petr.Karban@zubniordinace.cz. „Copak? Petřík se rozhodl, že mě pozve na
kontrolu?“ zasmála se Aneta a zprávu otevřela. Hned nato ji ale po zádech
přeběhl mráz. V mailu stálo:
„Vážení
pacienti, z důvodu náhlého a tragického úmrtí MUDr. Karbana jsou všechna zubní
vyšetření na konci prosince a v měsíci lednu zrušeny. Do dvou týdnů budete
mailem informováni, který z lékařů si Vás převezme. Sylva Nováčková, zdravotní sestra,
zubní ordinace MUDr. Petra Karbana.“
V Anetě
by se krve nedořezal! Co se stalo?! Honem, v kabelce má přece ještě
vizitku od kapitána Webera z kriminálky, který Petra před svátky vyzval
k identifikaci Ctirada. Bleskurychlé vymačkání čísla na detektivův mobil.
Kriminalista se ozývá hned po prvním zazvonění: „Weber, oddělení násilných
trestných činů…“
Jeho vyprávění poslouchá Aneta jako ve snách. Pár minut poté, co od ní Petr 23. prosince odjel, dostal na úzké silnici před Světlou nad Sázavou smyk, jeho auto se roztočilo a v levotočivé zatáčce vjelo přímo pod protijedoucí sypač. „Doktor Karban zemřel na místě nehody. Pod vlivem alkoholu nebyl,“ dodal ještě kapitán. Aneta položila telefon. Tak proto ta podivná předtucha, ve chvíli, když ji Petr přivezl z Prahy zpět na chalupu. Byl to závan blížící se smrti?
Jeho vyprávění poslouchá Aneta jako ve snách. Pár minut poté, co od ní Petr 23. prosince odjel, dostal na úzké silnici před Světlou nad Sázavou smyk, jeho auto se roztočilo a v levotočivé zatáčce vjelo přímo pod protijedoucí sypač. „Doktor Karban zemřel na místě nehody. Pod vlivem alkoholu nebyl,“ dodal ještě kapitán. Aneta položila telefon. Tak proto ta podivná předtucha, ve chvíli, když ji Petr přivezl z Prahy zpět na chalupu. Byl to závan blížící se smrti?
*** *** ***
Hned první
víkend po svátku Tří králů se Aneta zase vypravila na chalupu. Uklidila veškerou
vánoční výzdobu a začala odstrojovat stromeček. Kam ten Petr dal tu velkou
krabici na vánoční ozdoby? Že by ji odnesl zpět do sklepa? Ano, tady je,
v nejtemnějším a nejvzdálenějším koutu. Honem s ní do obýváku, ke
stromku.
Aneta pomalu
sundává pestré figurky, jehličí jí padá do rukávů… Ozdoby skládá do krabice,
dřevěné sem, skleněné na opačnou stranu… Ale, vždyť krabice není prázdná! Co se
to tam válí na dně? Zrezivělá plechová krabička? Kde se tu vzala? Takovou
v životě neměla…
Pokouší se
jí otevřít. Jde do kuchyně pro nožík. Cvak! Rezavé víko odskočilo. Na dně leží
náhrdelník. Do speciálních železných otvorů jsou vsazena tmavě zelená sklíčka.
Je jich osm… Ovšem tři z nich jsou těžší než ostatní, matnější, tmavší,
jsou trochu jinak broušené…
Aneta si jde
pro lupu. Tyhle tři kusy – ba ne, to nejsou pouhá sklíčka… Nehtem zkusmo
přejede po povrchu. Najednou vidí, že kameny jsou pokryty tenkou vrstvou vosku,
aby vypadaly matně, jako staré sklo…
*** *** ***
„Říkáte, že
dědictví? Vážená slečno, ten, kdo vám tohle odkázal, ten vás měl hodně rád. Je
tady pět sklíček. Naprosto bezcenných. Ale tyhle tři – to jsou smaragdy. Velice
vzácné, patrně z jižní Ameriky. Kvalitně broušené. Za jeden bych vám mohl
dát… devadesát tisíc. Co vy na to?“ Klenotník v obchodě v Rytířské
ulici chtivě čeká na Anetin souhlas. Na očích má napsáno, že by udělal
nejvýnosnější obchod svého života.
„Ještě…
nevím. Rozmyslím si to, promiňte, co jsem dlužná za odhad? Nic, tak děkuju a na
shledanou…“ vykoktá Aneta. Vychází z klenotnického krámku jako ve snách. Točí
se jí hlava. Ten člověk jí nabízí 270 000 korun! Hotově a hned. V tom
případě mají tři smaragdy ve skutečnosti alespoň dvojnásobnou hodnotu! Je dost
možné, že má teď v kabelce půl milionu! Tohle si musí promyslet. Zajde si
na kávu. Třeba tady…
Sotva jí
číšník přinesl espresso, Aneta najednou s jistotou ví, jak to přesně bylo. Jako
kdyby jí kdosi všemocný shůry poslal SMS.
Služce se
podařilo ukradené smaragdy geniálně zamaskovat vedle sklíček
v náhrdelníku, který vypadal jako běžná cetka za pár halířů. Petr je
z rodiny klenotníků, neomylně poznal, že Ctiradův úlovek je dobře ukrytý
poklad. Nabídl se mu, že ho doprovodí k matce, počkal si, až budou ve
vlakovém kupé sami, nebo si ho vyčíhal někde na prázdné chodbičce. Tak či onak,
uhodil Ctirada něčím těžkým po hlavě, omráčil ho. Bezvládné Ctiradovo tělo
potom za jízdy shodil v plné rychlosti z vagonu. Ze Ctiradovy brašny
ukradl krabici se třemi důmyslně ukrytými smaragdy a hned jel k ní,
k Anetě. Chtěl se pokladu na čas zbavit. Nevěděl, kdo všechno o
náhrdelníku ví. Nevěděl, jestli ho policie nebude hledat. Na chalupě u Anety náhoda Petrovi přihrála krabici od vánočních
ozdob. Rozhodl se, že do ní cennou kořist uschová, dokud vše neutichne. Těsně
po Novém roce pod nějakou záminkou navštíví Anetu znova a smaragdy si vyzvedne
a zpeněží. Jenže Petr nepočítal s tím, že na úzké a částečně zledovatělé
silnici dostane jeho auto smyk…
Teď už Aneta
věděla, odkud se vzala intenzivní negativní energie, kterou vnímala, když ji
Petr přivezl na chalupu. Přivezl ji vrah! Bůžek Pazúzu ji takto varoval.
Aneta
zalovila v kabelce, vyndala z ní mobil, vytočila číslo policejního
kapitána Webera. Když se ohlásil, řekla jen: „Mám pro vás nové informace
v případu smrti Ctirada Kováře. Mohu se u vás zastavit?“
Autor povídky: Jiří Houdek
kontakt na autora: houdek.cz@gmail.com
Tato povídka získala od Společnosti Agathy Christie Cenu za nejlepší detektivní povídku roku
GRATULUJEME!
Komentáře
Okomentovat