MŮJ DVOJNÍK V PRAZE

Mám dvojníka. Zjistil jsem to už před lety...

Nejdřív na mě vyhrknul Miloš, kolega v práci: „Co ti včera bylo?!“ Upírám na něj nechápavý pohled. Miloš naštvaně pokračuje: „Mával jsem na tebe z tramvaje, včera, v půl pátý odpoledne v Praze na Florenci. Zíral jsi na mě a dělal jsi, že mě neznáš!“

„Počkej… včera jsem se v osm večer vrátil z reportáže v jižních Čechách, nemohl jsem to být já,“ odpovídám zaraženě, ale vidím, že mi evidentně nevěří. 

Potom moje vlastní matka (!)– také v Karlíně, také mě tam viděla, také na mě mávala přes celé Karlínské náměstí a také jsem údajně dělal, že ji neznám. Jenže já jsem v onu chvíli byl na úplně opačném konci Prahy. Záhada?

A tak to šlo jeden čas za sebou jako na běžícím pásu… Těžko se mi vysvětlovalo přátelům, kolegům a známým, že si mě museli s někým splést, občas se mě dokonce na rovinu zeptali, proč zapírám, že jsem je potkal? Šlo to až tak daleko, že jsem si postupně začal na tyhle kuriózní historky dokonce i zvykat...

Náhodou jsem se dozvěděl i to, jak se můj dvojník jmenuje: stojím a čekám na kamaráda, za šera, v podvečer, v Soukenické ulici, malý kousek od Karlína. Najednou ke mně běží dáma a pán ve středních letech a nadšeně na mě volají: „Ondřeji, Ondřeji! Dlouho jsme se neviděli!“

Ohlížím se za sebe, jestli za mnou někdo nestojí. Jenže nikdo tam není, jsem na chodníku sám. Už jsou oba u mě, sotva dva metry, když se najednou oba zarazí a začnou se omlouvat: „Ehm… promiňte prosím, spletli jsme se, podobáte se jednomu našemu dobrému známému…“ Aha, takže můj dvojník se jmenuje Ondřej – říkám si.

A pak přišel rok 2002, polovina srpna. Rozvodněná Vltava smetla část Karlína. Skoro z celé čtvrti zbyly jen ruiny. Mnoho lidí odtud odešlo. Muselo odejít. Bydlet v Karlíně se nedalo.

Historky typu „potkal jsem tě, ale tys dělal, že mě neznáš“ náhle ustaly. Náhle. Ze dne na den.

Napadlo mě – co se s mým dvojníkem asi stalo? Možná je tu spojitost s povodněmi. Nejspíš se odstěhoval… Kde asi je?

Jenže včera mi zazvonil mobil. Volá mi moje bývalá spolupracovnice, s níž jsem po celých šest let, pět dní v týdnu pobýval ve stejné kanceláři, naše stoly stály jen dva metry od sebe. Zná mě dobře a jen tak si mě s někým nesplete. Spustí na mě hned, bez úvodu a zhurta: „Tak todle je už skandál! Tys mě ani nepozdravil. Co to mělo znamenat?!“

„Jano, o čem to mluvíš?“ ptám se a ve vzpomínkách se mi nečekaně vybavují podobné věty jiných lidí z doby před srpnem 2002.

„No, přece včera! U Smíchovskýho nádraží. Hned u vchodu do metra! Viděla jsem tě, říkám ti – ahoj, jak se máš, co teď děláš – a ty ses na mě nepřítomně podíval jak na blázna a šel sis po svých! Hele, není ti něco?“

Vysvětloval jsem jí asi deset minut, že já sám jsem u Smíchovského nádraží nebyl tak dva měsíce a že to byl nejspíš můj dvojník. Janino naštvané mlčení se postupně měnilo na údiv. Skoro identického dvojníka jen tak někdo nemá, že?
Pak se ale zeptala, kde bydlel můj pradědeček. „Na Petrském náměstí,“ říkám mechanicky… A najednou mi to došlo! Karlín je od Petrského náměstí coby kamenem dohodil… A pradědeček se mohl v obchodě s potravinami, v hospodě, na ulici, prostě kdekoli v té lokalitě seznámit s hezkou sousedkou a…. Vždyť ten dvojník by nakonec mohl být i můj vzdálený příbuzný! Bývalá kolegyně se do telefonu rozesmála na celé kolo.

Nicméně – můj dvojník je po letech zase zpátky a bydlí (asi) někde u Smíchovského nádraží. Teď už zbývá jen jediné – abychom se potkali. Já… a můj dvojník. Ale poznáme se vůbec?

Jiří Houdek