UKÁZKA Z KNIHY FANTOM VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU

Stručná ukázka z detektivní povídky Noc nájemných vrahů (z knihy Fantom vraždí za soumraku)

Mobil zazvonil v půl druhé v noci.

„Chtějí tě dostat,“ rozvážný hlas kapitána Chvaliny obsahoval i v této stručné větě určité napětí.

Rozespalý Adam Klášterský chvilku zíral do tmy, potom vstal z postele a tiše odešel do kuchyně, aby neprobudil svoji přítelkyni Pavlu.

„Promiň, spal jsem. Cos to říkal?“ řekl Adam tiše do mobilu.

„Chtějí tě dostat. Pár najatých kriminálníků, kteří to jsou – nevím. Kdo si je objednal – nevím. Že jdou po tobě jsem se dozvěděl od informátora. Teď v noci, před hodinou. V hospodě. Tenhle informátor se nikdy nemýlil a nikdy mi nelhal. Když nevěděl, nebo si nebyl jistý, řek‘ mi to vždycky na rovinu. Volám takhle pozdě, protože ti vrazi… prostě – už tě hledají.“

„Počkej, počkej… Ty sis mě s někým splet,“ mumlal do telefonu stále ještě rozespalý Adam: „Jsem obyčejnej novinář… Nejsem politik, ani úředník a už vůbec nerozhoduju o státních zakázkách. Píšu jenom články do novin…“

Plukovník Chvalina ale pokračoval se stejnou jistotou: „Možná jsi otiskl něco, co mělo zůstat pod pokličkou, nebo jsi někoho v článku urazil a on si na tebe najal zabijáky. Teda – nejenom na tebe. Tihle hajzlové mají odstranit ještě… počkej, najdu to ve svých poznámkách… Romanu Tobiášovou. Znáš jí?“

„Bože! Znám… ale proč Romana?“

Na druhém konci spojení zřetelně vrzly dveře. Chvalina ztlumil hlas a začal najednou spěchat: „Hele, radím ti – seber se a zmizni z Prahy. Aspoň na dva tři týdny. Odjeď okamžitě, ještě teď v noci, a to co nejdál, třeba do hor. A než se budeš vracet zpátky, zavolej mi. Jo, pamatuj si, že tohle všechno jsem ti já neřek‘.“

***** ***** 

„Co se stalo, Adame? Kdo to volal?“ Adamova přítelkyně Pavla stála ve dveřích do kuchyně, mžourala do světla lampičky a pozorovala svého milence, jak upřeně zírá na teď už ztichlý mobil.

„Nic se nestalo, Pavli… Jen musím rychle vypadnout. Asi tak na týden, na dva.“

Pavlína vytřeštila oči: „Cože?! Proč?!“

„Uvař mi kafe, já se v rychlosti sbalím a pojedu,“ prohlásil Adam, co nejklidněji to šlo, a doufal, že se mu podaří při balení cestovní tašky nepozorovaně vzít ze sejfu pistoli. Nepovedlo se. Právě, když otevíral dvířka od trezoru, objevila se za ním už zcela probuzená Pavla.

„Takže si bereš ještě i zbraň?! To se mi fakt nelíbí!“

V tu chvíli v Adamovi bouchly saze: „Podívej se, dělám v prestižním deníku reportéra, mám na starosti krimi zprávy, za dva roky společnýho bydlení sis toho už mohla všimnout, stejně jako drobné okolnosti, že mě mohou kdykoli zavolat, abych jel k nějakýmu případu.“

„Kam ale jedeš?!“

„Do Valašskýho Meziříčí, do Jindřichova Hradce, do Plzně, do Krkonoš, do Beskyd, na Pálavu… Vyber si!“

Trapnou odmlku přerušila až Pavla sotva slyšitelnou větou: „Adame… je v tom ženská?“

„Ne!“ houkl stroze Adam Klášterský, když sbíhal po schodech vršovického činžáku s cestovní taškou v ruce.

*** *** ***

V nevelkém kavárenském koutku u non-stop benzínové pumpy nedaleko vršovického nádraží seděl nad dvěma hrnky espressa mladý pár. On – věk kolem pětatřiceti, ona – maximálně třicet. Patrně dva kolegové, co jedou z podnikového školení, na minutku zastavili a dali si kávu, aby se předešlo mikrospánku. Při bližším pohledu by ale každý zjistil, že mladík se zapomněl učesat a žena není vůbec nalíčená. Jejich moderní oblečení také nebylo zrovna ukázkově vyžehlené.

„Adame, vypadá to jako dost blbej fór,“ prohlásila nedůvěřivě tato štíhlá a atraktivní modrooká blondýna.

„Zavolal mi chlap z kriminálky, dělá tam dávno, má hodně spolehlivých informátorů. Věřím mu.“

„Volat někomu uprostřed noci… takovou zprávu,“ kroutila nedůvěřivě hlavou Romana Tobiášová.

„No právě. Tohle mě vyplašilo! Klidně mi mohl zavolat zítra ráno, mohl mi poslat SMS… Jenže chtěl, abych zdrhnul z Prahy co nejdřív. Ještě teď v noci. Ti vrazi prý už šli do akce.“

„Proč zrovna my dva?!“ přemítala Romana. „Vždyť jsme se spolu neviděli sto let…“

„Tři a pět.“

„Cože?“

„Tři roky, pět měsíců a dva dny. Tak dlouho jsme se neviděli.“

 „Ty to víš takhle přesně?!“ vytřeštila oči Romana.

„Jasně – pamatuju si tu krásnou noc, kdy…“

„Tak pozor! Byla jenom jedna a byla to naprostá náhoda, nebyla jsem úplně střízlivá a zrovna jsem se rozešla s Petrem a…“ Romana se zarazila. „Počkej, vidíš toho chlapa, jak stojí tamhle na rohu? V ruce má flašku rumu, ale nezdá se mi, že by byl vožralej. Číhá na nás…“

„Začínáš být paranoidní, Romanko,“ usmál se Adam. „Toho opilce potkávám každý večer před nádražím, když jedu domů z redakce. Pokud je to nájemnej vrah, tak mě sleduje dobrý dva roky a měl za tu dobu přibližně dvě stě příležitostí praštit mě lahví od piva zezadu po hlavě… Klid a rozum do hrsti. Musíme vymyslet, kam se na pár dní uklidíme. To za prvé. Za druhé – měli bychom z lidí kolem nás přijít na někoho, kdo má motiv zabít nás oba. Nás, kteří jsme se neviděli tři a půl roku a známe se… jen málo.“

----------- -------------- ------------

V půl čtvrté ráno Adamův renault svištěl po rychlostní R4 z Prahy směrem na Písek. Už začínalo svítat. Romana totiž navrhla, aby jeli na Šumavu, na chalupu k jejímu otčímovi. Naštěstí měla od chalupy klíče, protože otčím i s její matkou odjeli teď – uprostřed července – do Chorvatska. Na sedadle spolujezdce se Romana usilovně snažila najít řešení problému, kdo si objednal její a Adamovu vraždu. Pracovala už pět let v PR agentuře a byla tudíž zvyklá na brain-stormingy, a tak nahlas přemítala a hledala, co ji a novináře Klášterského může spojovat. Po půlhodině mumlání prohlásila: „Musí to být omyl, vždyť společnýho nemáme nic!“

„Bohužel,“ povzdechl si Adam a položil Romaně pravou ruku na koleno.

„Zabiju tě já sama. Osobně,“ procedila Romana skrz zuby a shodila Adamovu ruku ze své nohy.

„Už vím!“ vykřikl Adam. „Posílal jsem ti přes facebook třikrát PF k novému roku! To nás spojuje!“

„Jasně a třikrát za sebou jsi tam použil stejnou fotografii z festivalu v Karlových Varech, jak se tam přiopilí na nějaké party objímáme a tiskneme se k sobě… před těmi třemi roky, pěti měsíci a nevím kolika dny,“ zavrčela Romana.

„Počkej!“ Adam vypoulil oči na úplně prázdnou dálnici. „Vždyť my dva jsme se viděli tak před rokem. Pamatuješ? Po jedné tiskovce jsi za mnou přišla s prosbou, abych udělal pro naše noviny pí ár rozhovor s podnikatelem Velimským…“

„Hm, máš pravdu,“ vzpomněla si i Romana. „A dodržel jsi – výjimečně – slovo… Velimský mě otravoval půl roku, že mu prý nestačí obyčejná inzerce, že by chtěl článek, ve kterém by zazářil coby osobnost, podnikatel a mecenáš… náfuka jeden. “

„Nebyl Velimský zapletený do té kauzy s nákupem…“ BUM! KŘACH! Adam nestačil dokončit větu a jeho auto začalo se skřípěním ztrácet stabilitu, naklonilo se a rychlostí sto kilometrů se o překot sunulo nebezpečně blízko ke středovým svodidlům. Adam doslova bojoval s volantem, aby udržel renaulta na své půlce dálnice. Nakonec se mu přece jen podařilo úspěšně vyhrát souboj se zdivočelým vozidlem a zastavit na odstavném pruhu.

„Je to v kýblu. Píchli jsme,“ vzdychnul si smutně.

„Měli jsme velkou kliku, že se nám to stalo na vylidněné ranní silnici,“ doplnila ho s úlevou Romana.

Zatímco Adam měnil zadní pravou pneumatiku, Romana se přes notebook připojila na internet. Po chvilce zavolala: „Hele, už to mám. Velimskýho odsoudili na dva roky nepodmíněně. Jenže on jim zdrhnul. Asi někam do ciziny. Vůbec o něm nevědí. Byl zapletený do pojišťovacích podvodů a celních machinací. Nakupoval jednu věc, ale celníkům přiznával jinou.“

Ušpiněný Adam držel v ruce hever, díval se zpříma na Romanu a tiše poznamenal: „Při tom rozhovoru jsem se ho na tohle zeptal. Odpověděl mi, že mi nic neřekne a že jestli prý po tom půjdu a – a teď ho cituju doslova – odskáču si to jak já, tak i ta hezká blondýna z PR agentury…“

„Nevšimla jsem si, že bys v tom rozhovoru psal něco o jeho nelegálních aktivitách,“ zamračila se Romana.

„Měl jsem sto chutí to udělat, ale nakonec jsem to tam nedal. Možná ze zbabělosti, možná jsem měl strach taky o tebe,“ řekl sotva slyšitelně Adam.

*** *** ***

„Tak to je teda gól! Dvě ložnice v přízemí, k tomu okna, který se nedají pořádně dovřít a vedou rovnou do lesa… To už by možná bylo bezpečnější zůstat v Praze,“ rozčiloval se Adam.

„Hele,“ přerušila ho Romana: „Lepší úkryt momentálně není k dispozici. Od nejbližší vesnice to sem trvá autem deset minut, a to po strmé lesní cestě. Kdyby něco jelo, uslyšíme to. To, že jsme tady, víme jenom my dva. Teda – pokud jsi esemeskou neposlal informaci té své… ehm… knihovnici. Po cestě sem jsme jeli pomalu, kdyby nás nějaké auto sledovalo, všimli bychom si toho. Tak, sakra, přestaň trojčit a jdeme spát. Je osm ráno, probudil jsi mě ve čtvrt na tři. Kterou ložnici si vybereš?“

„Tu vpravo, jsou tam menší okna,“ zavrčel naštvaně Adam a oba uprchlíci se odebrali ke spánku – každý do své ložnice.

Dokončení povídky najdete v knize Fantom vraždí za soumraku
Knihu 18 detektivních povídek FANTOM VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU si můžete zakoupit na www.palmknihy.cz nebo na www.eReading.cz. Ukázku další povídky s názvem Přizrak v bílém si můžete přečíst na webových stránkách nakladatelství IRGONA, a sice na www.irgona.cz