Fantom vraždí za soumraku
FANTOM VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU je sborník 18 poutavých detektivních povídek,
které napsal Jiří Houdek. Je to jeho druhá kniha.
Osmnáct povídek. Jedna napínavější než druhá. Příběhy plné záhad,
zločinů, tajemství a nebezpečných situací.
Tyto detektivní příběhy jsou ideální na prázdninové čtení do
vlaku, do autobusu, na pláž, nebo i pro chvíle, kdy si třeba o deštivém víkendu
chcete jen tak odpočinout, v pohodě lenošit a - číst něco odpočinkového.
---------------------------------------------------------------------------------------------
Ukázka z povídky Vražedné proroctví, kterou najdete v knize FANTOM
VRAŽDÍ ZA SOUMRAKU:
(...) Za hodinku byla horská chata
příjemně vytopená, velká venkovská kachlová pec sálala horkem a na plotnách se
rozehřívalo jídlo, které kamarádky přivezly. Po bohaté večeři, složené
z toho nejlepšího, co všechny přítelkyně uměly připravit, se Helena
pátravě zadívala z okna, za nímž už vládla temnota, jejíž čerň byla rušena
jen prudkým tancem velkých sněhových vloček – a řekla: „Zkusíme tu komunikaci
se záhrobím, co vy na to?“
Přítelkyně si sedly za kulatý
stoleček, na který Helena umístila papírky s písmeny abecedně seřazenými
od A do Z.
Po sérii rádoby vtipných
poznámek, které spíše měly zbavit přítelkyně obav z podivné činnosti a
trochu i strachu z nahlédnutí do budoucnosti, Helena zapálila šest svíček,
doprostřed stolu umístila starodávný pohár po babičce a pak se všechny aktérky
podivné seance sesedly kolem stolku, vzájemně propojily ruce – malíček k
malíčku sousedky, palec ke svému druhému palci – a začalo věštění budoucnosti.
Nejprve se vyvolával duch
třídní učitelky Kavanové, a to hlavně na popud Jany Armínové, která chtěla
vědět, jestli se konečně rozvede její ženatý milenec David, s nímž se
schází už pět let jedenkrát týdně v úterý, v pěveckém sboru při místním
kostele a pak spolu obvykle jdou „na hodinku“ do její garsonky, kde… má Jana na
šedesát minut dojem, že je šťastná a milovaná. A pak pro ni následuje zase
čekání na další úterní podvečer ve sboru a v garsonce…
„Paní učitelko, řekněte mi
prosím, rozvede se David? Budeme spolu konečně častěji? Jen já a on?“
Kvílení meluzíny za okny
roubené krkonošské chalupy zesílilo, plameny všech šesti svíček se náhle
zakomíhaly a starodávný, zlatem lemovaný pohár se dal do pohybu.
Přítelkyně vytřeštěně sledovaly
jeho pohyby od písmene k písmeni. „D jako David,“ zašeptala Jana. Potom
následovalo N. Jana se zamračila. Proč N? Další písmeno, k němuž se pohár
přiblížil, bylo E…
„D-N-E-M-I-N-O-C-Í-S-A-M-A,“
přeslabikovala smutně Jana. „Tak děkuju, paní učitelko, aspoň vím, na čem
jsem,“ zašeptala sotva slyšitelně.
Přítelkyně seděly kolem stolu
jako opařené. Zábava původně plánovaná jako zpestření každoročního dámského
setkání, dostala kvůli přesné odpovědi duše před pěti lety zemřelé paní
učitelky méně zábavný nádech.
„Budeme pokračovat?“ zeptala se
přiškrceným hlasem Linda.
Dlouhé ticho přerušila až
Tereza Krobová. Se vzdechnutím prohlásila: „Ale ano, taky bych potřebovala
něco vědět…“
„Na koho se obrátíme?“ opáčila
Helena.
„Na tátu. Umřel přede dvěma
lety. Měl Parkinsonovu nemoc…“ řekla Tereza. „Říkávala jsem mu občas
z legrace von Krob,“ dodala ještě.
Všechny ženy se zhluboka
nadechly, zkontrolovaly, jestli se navzájem dotýkají malíčky a Tereza se
zeptala: „Pane von Krob, jak to bude s maminkou, dostane se z té
roztroušené sklerózy, kterou jí v Hradci v nemocnici diagnostikovali dva
dny před Vánoci?“
Dlouho se nic nedělo. Pohár se
ani nepohnul. Tereza si vzpomněla, že její otec nebyl vždy rád, když mu říkala
von Krob. Zopakovala otázku a oslovila ducha „táto“. Nestačila ji ani doříct do
konce a pohár už začal se zběsilou rychlostí jezdit od písmene k písmenu.
Kamarádky se té náhlé akce až vylekaly.
„T-I-K-O-N-E-B-O-J-S-P-L-E-T-L-I-S-E,“
zíraly ženy na popojíždějící starodávnou sklenici.
„To se stává, že se objeví
nějaká nepřesnost. Ten stolek není asi úplně rovný,“ konstatovala Helena
omluvně. „Místo Terko, tam vyšlo Tiko.“
„Jedinej táta mi vždycky říkal
Tiko,“ zašeptala Tereza…
V nikom by se v tu
chvíli krve nedořezal. Vítr za okny zesílil, skleněné tabulky se pod jeho
náhlým poryvem zachvěly.
„Potřebuju se taky na něco
zeptat,“ podotkla Helena. „Myslím, že Igor má milenku. Minimálně rok. Mám
dokonce dojem, že to, jak spěchal odsud pryč, jak se pořád díval na hodinky,
jak… prostě, že je teď s ní… Víte holky, našla jsem účtenku za kytky
v kapse v jeho džínách a ty jeho večerní směny v poslední době…
nevím, jestli je to taky jen náhoda…“
„A koho se budeš ptát?“ řekla
Linda.
„Hanky Uhlířové. Umřela před
rokem v nemocnici. Pamatuješ si na ní? Měla něco s játry,“ zašeptala
Helena, upřeně se přitom dívala do plamene hořící svíčky a hned položila svoji
otázku: „Hani, jsi tady?“ Plameny všech šesti svíček jako by kývly na znamení
souhlasu. „Hanko, dej mi prosím vědět, jak to bude se mnou a s Igorem
v nejbližší době?“
Pohár se dal okamžitě do
pohybu: „H-O-R-K-Á-Z-T-É-R-Á-N-Y-K-R-E-V-T-E-K-L-A“.
„Panebože,“ zareagovala
spontánně Helena.
Linda chtěla říct kamarádce
něco chlácholivě uklidňujícího, ale měla hrdlo tak sevřené úzkostí, že se jí
nepodařilo vydat ze sebe ani hlásku. Matně si vzpomněla, že před rokem zesnulá
Hanka Uhlířová psala básně, že jí dokonce v malém nákladu vyšla pár týdnů
před smrtí sbírka veršů a že tenhle básnicky laděný výrok je přesně
v Hančině stylu.
Helena byla bledá. Po chvilce
sebou ale náhle trhla a rezolutním hlasem prohlásila: „Zabýváme se tu blbostma!
V jednadvacátým století. Jdu Igorovi zavolat…“ Vstala od stolku tak
prudce, že ho málem převrhla a chvilku se přehrabovala ve své kabelce. Když
konečně našla mobil, odešla do vedlejší místnosti, která zde sloužila jako
jedna z ložnic.
„Nějak nás to duchaření
zaskočilo,“ vzdychla Jana, vstala ze židle a začala – úplně zbytečně –
přikládat další polena do už naplno rozehřátých venkovských kamen.
V tu chvíli se vrátila
Helena: „Nebere to,“ řekla přiškrceným hlasem.
„Šel si lehnout… Nebo kouká na
hokej a nevidí nic jinýho než Jágra a ty ostatní. Znáš přece chlapy, ne?“
utěšovala ji Tereza.
Helena jako by ji neslyšela.
Dívala se upřeně z nevelkého okna do zasněžených hor kolem. „Vánice už
polevuje,“ konstatovala spíše pro sebe, než pro ostatní a znovu vytočila
Igorovo číslo. Nechala mobil na druhém konci vyzvánět dobré dvě minuty.
Nezvedal to.
„Mám o něj strach. Musím Igora
vidět. Musím zpátky do Vrchlabí,“ prohlásila Helena rozhodně.
„Jak se tam chceš dostat? Je to
šest kilometrů. Takhle pozdě večer žádný auto už nepotkáš, aby tě někdo svezl.“
„Ne. Musím vědět, proč ten
mobil nebere. Po cestě mu ještě budu volat. Když to vezme, vrátím se sem,“
Helena mluvila čím dál rozhodněji.
„Dobře, půjdeme ale
s tebou,“ podotkla Linda.
„Zapomeňte na to. Znám tuhle
cestu jako svý boty, chodila jsem to pěšky tisíckrát. Baterku mám, čelovku
taky, vánice už ustává. Za hodinu a čtvrt, možná i dřív, budu ve Vrchlabí a
Igor mě odveze zpátky. A když bude mít v sobě nějaký to pivko, přijedu sem
já sama. Takže necelé dvě hodinky to tady beze mě vydržíte.“
„Heleno, tohle je šílenej
nápad…“ řekla s jakousi váhavou nejistotou Tereza.
„Kazila bych vám zábavu, mlčela
bych, pořád by mi v hlavě vířilo, jestli je Igor v pořádku… Koukni,
teď je půl devátý, těsně po desátý hodině jsem zpátky – klidná a v pohodě.
A celý týhle duchařský patálii se budeme ještě smát,“ prohlásila Helena, rychle
na sebe hodila krátký kožíšek, teplé zimní boty a huňatou čepici. Sotva se ženy
naděly, byla za dveřmi. Linda ještě vyběhla za ní a chtěla ji odradit od šílené
cesty, nicméně už viděla jen tmavá záda kamarádky, kterak mizí v černé
temnotě horské silnice.
Když se Linda vrátila zpět do
chalupy, řekla jen: „Neznám nikoho, kdo by se v okolních kopcích vyznal
líp.“ Hrdlo jí ale svírala úzkost.
Zábava bez Heleny vázla. Stín
strašidelného proroctví ze záhrobí byl stále přítomný v každém temném rohu
místnosti. „Holky, tohle nemá smysl,“ řekla v deset večer Tereza.
„Oblékneme se a jdeme do Vrchlabí k Mezibranským. Támhle v rohu je
velká přenosná svítilna a já mám s sebou navíc ještě příruční baterku…“
V tu chvíli zazvonil u
Lindy v kabelce mobil. Volala Helena. „Lindo, Lindičko… Igor je mrtvej!
Leží tady… celej v krvi. Uprostřed pokoje. Doma. Už sem jede
policie… Je to hrůza! Ta předpověď se vyplnila… proto nebral mobil…“ A
pak Linda slyšela ve sluchátku jen usedavý pláč své kamarádky...
(dokončení povídky Vražedné
proroctví najdete v knize Fantom vraždí za soumraku)
Více informací o této knize a ukázku z povídky Přízrak v bílém
najdete na stránkách nakladatelství IRGONA, na adrese: www.irgona.cz.
Knihu lze v elektronické podobě zakoupit na serverech www.palmknihy.cz (k dispozici jsou všechny u nás používané formáty včetně MOBI) a na eReading.cz. V papírové podobě i v elektronické verzi je k mání na www.kosmas.cz nebo v celé řadě kamenných knihkupectví v ČR.
Knihu lze v elektronické podobě zakoupit na serverech www.palmknihy.cz (k dispozici jsou všechny u nás používané formáty včetně MOBI) a na eReading.cz. V papírové podobě i v elektronické verzi je k mání na www.kosmas.cz nebo v celé řadě kamenných knihkupectví v ČR.
Komentáře
Okomentovat